Za čtyři roky, kdy má žena Nanci bojovala s rakovinou, jsme dostali mnoho dobrých i špatných zpráv. Tři operace, tři série ozařování a chemoterapie pro nás byly horskou dráhou všech emocí.
Jasně si pamatuji den, kdy nám lékař oznámil, že čtvrté stádium rakoviny se rozšířilo do plic. Tu noc jsme se spolu modlili, já pak sešel dolů, klekl si u gauče, skryl tvář v dlaních a vzlykal. Vyléval jsem své srdce Bohu, žadonil jsem, aby zasáhl. Dělal jsem to, co se píše v 1. Petrově 5:7 „Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží.“
Najednou jsem vnímal, že někdo přišel. Otevřel jsem oči a viděl jsem tlapy Maggie, našeho zlatého retrívra, vedle mých rukou. Podívala se na mě se zájmem, olízla mé slzy, pak vyloudila dlouhý smutný zvuk, který nikdy předtím ani potom neudělala. Popsal bych to jako sténání. Vylekalo mě to.
Hned mě napadlo Římanům 8, kde se píše, že celé stvoření sténá a že Duch svatý se za nás přimlouvá se sténáním, které nelze vyjádřit slovy. Uvědomil jsem si, že všichni tři sténáme pro Nanci, kterou milujeme. Náš Bůh, já a můj pes. Pak jsem ještě plakal, ale cítil jsem útěchu obou mých společníků.
Bůh veškeré útěchy
O rok později jsem byl u toho, kdy Nanci vydechla naposledy. Byl jsem naprosto zdrcený, ale byl jsem vděčný, že jsem mohl být jejím manželem a mohl jsem s ní být, dokud nás smrt nerozdělila. Uplynuly dva roky a stále mi chybí. Chybí mi její časté zprávy o psech a fotbale, skvělé citáty Charlese Spurgeona, J. I. Packera a dalších. Chybí mi její hlas a smích, vždy tak hlasitý a nakažlivý.
Zármutek byl těžký. Přesto v mém životě působila Boží milost, přinášela mi útěchu, pomáhala mi žít dál i bez ní. (Tomu velmi pomáhalo očekávání, že se s ní jednou setkám v přítomnosti Ježíše!) David v Žalmu 16:8 píše: „Hospodina vidím před sebou napořád, je po mé pravici, nezakolísám.“ Vidět Hospodina před sebou znamená uvědomovat si jeho přítomnost a stálou pomoc.
Když dítě spadne z kola, nepotřebuje, aby jeho otec řekl: „Zlato, stalo se to proto, že jsi měla velkou rychlost a vzhledem k váze kola a prudkosti zatáčky…“ Ne. Dítě chce jen útěchu. Nepotřebujeme vysvětlení, kterým bychom stejně zřejmě nerozuměli. Potřebujeme „Boha, který potěšuje sklíčené…“ (2. Korintským 7:6). Miliony lidí včetně mě svědčí o útěše, kterou jim Bůh dal v nejtemnější hodince. „…byl jsi mou pomocí, ty, Hospodine, jsi mě potěšil!“ (Žalm 86:17)
Joni Eareckson Tada a Steve Estes píšou v knize When God Weeps (Když Bůh pláče):
Bůh jako otec nedává jen rady. Dává sebe. Stává se manželem truchlící vdovy (Izajáš 54:5). Stává se utěšitelem neplodné ženy (Izajáš 54:1). Stává se otcem sirotků (Žalm 10:14). Stává se ženichem svobodné (Izajáš 62:5). Uzdravuje nemocné (Exodus 15:26). Je podivuhodný rádce pro zmatené a sklíčené (Izajáš 9:6).
Pavel píše: „…a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha,“ (2. Korintským 1:3-4). Často, když truchlíme, přemýšlíme jen o tom, kdo by nás mohl potěšit. A je čas, kdy máme jen přijímat. Ale když nás Bůh potěšuje, můžeme pak i my tou útěchou potěšit ostatní.
Někdy nás potěšuje napřímo skrze službu Ducha svatého, ale rád také používá k útěše další lidi. To jsem zažíval skrze své přátele a členy rodiny. Je velká radost přijímat i dávat útěchu v rámci Boží rodiny. Je naplňující být Jeho nástrojem, tím nám také dává svou útěchu.
Přátelství s Ježíšem
Ježíš řekl: „Nebudu vás už nazývat služebníky… Vás jsem ale nazval přáteli.“ (Jan 15:15) Tato úžasná pravda je mi útěchou každý den. Od chvíle, kdy jsem poznal Ježíše jako teenager, jsem s ním měl vztah. Úplně mi to došlo, až moje druhá nejlepší přítelkyně Nanci už nebyla se mnou. I když mi ostatní přátelé pomohli, nic pro mě neznamenalo víc než Ježíšovo přátelství. A je to tak dosud. Každý den.
Nikdy jsem se mu necítil blíž než teď. Říkám si, že Nanci teď žije se svým i mým nejlepším přítelem. Vnímám Jeho přítomnost každý den. Když zemřela, nepřišli jsme o nejlepšího přítele. Je stále s námi oběma, i když my dva se setkáme až v budoucnu.
Fakt, že Ježíš opravdu je a chce být naším přítelem, je pro mnohé křesťany revoluční. Ano, neměli bychom popírat ani zmenšovat to, že jsme Boží služebníci, to je samo o sobě vysoké povolání. Ale zároveň potvrzujme úžasný fakt, že jsme Jeho děti a přátelé. Bůh může a miluje své služebníky, ale rozhodně miluje své děti a přátele z celého srdce. Zamýšlí s námi to nejlepší, i když bychom si třeba někdy vybrali jinou cestu.
Dwight L. Moody řekl: „Už roky mám pravidlo vnímat Pána Ježíše Krista jako osobního přítele. On není vyznání, není pouhou doktrínou, máme Jeho samotného.“
Když truchlíme, tak je nám i samotný zármutek společníkem, ale největším společníkem a nejbližším přítelem je Ježíš. On řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy nenechám,“ (Židům 13:5). Ježíš je náš mentor a nejlepší přítel, stejně jako spasitel a Pán. Náš vztah s ním roste, když s ním trávíme čas – když s ním mluvíme a nasloucháme mu. Jak napsal Oswald Chambers: „Nejdražší přátelé na zemi jsou pouhým stínem ve srovnání s Ježíšem Kristem.“
Uvidíme Jeho tvář
Utrpení a pláč jsou opravdové a hluboké, ale pro Boží děti jsou dočasné. Jednou zármutek skončí. Navždy. Přijde věčná radost. Ježíš, náš věčný přítel nám „…setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude,“ (Zjevení 21:4). To je zaslíbení, které nám krví vydobyl Ježíš.
Tak zatím, když naše srdce bolí, se obraťme k Ježíši, našemu největšímu zdroji útěchy a pokoje. „To je mi útěchou v mém trápení, že mě oživuješ svými výroky,“ (Žalm 119:50).
The Comfort and Friendship of Jesus in Our Grief
Over the four-plus years my beloved wife Nanci faced cancer, there were many good reports and many bad ones. We rode a roller coaster of emotions throughout her three surgeries, three rounds of radiation, and three rounds of chemo.
I vividly remember the day when the doctor said it was now stage-four cancer that had spread to her lungs. That night we prayed together, and then I went downstairs, got on my knees by the couch, buried my face in my hands, and wept. I poured out my heart to God, begging Him to intervene. I did what 1 Peter 5:7 tells us to do: “Cast all your anxiety on him because he cares for you” (NIV).
Suddenly I felt a presence beside me. I opened my eyes and saw our Golden Retriever Maggie’s front paws next to my hands. She gave me a look of loving concern, licked my tears, and then made a loud mournful sound she had never made before and never did after. I can only describe it as a groan. It startled me.
I thought immediately of Romans 8 which tells us that we groan, the whole creation groans, and God’s Spirit intercedes for us with groanings too deep for words. I realized that three of us were groaning together for Nanci, who we all loved—our God, myself, and our dog. And then I wept more, this time finding great comfort in both my companions.
The God of All Comfort
A year later, I was there when Nanci took her last breath. I felt profoundly sad, yet so privileged to have been her husband and to be there till death did us part. In the over two years now since she relocated to Heaven, her absence has been palpable. I miss her frequent texts about dogs and football and great quotes from Charles Spurgeon and J. I. Packer and others. I miss the sound of her voice and her laughter, always so loud and contagious.
The grief has been difficult. Yet God has been doing a work of grace in my life, bringing me comfort that allows me to go forward without her. (This is greatly helped by the anticipation of one day being with her again in the presence of Jesus!) In Psalm 16:8 David says, “I have set the LORD always before me; because he is at my right hand, I shall not be shaken.” To set God before me is to recognize His presence and constant help.
When a child falls off a bike, she doesn’t need her father to say, “Sweetheart, here’s why it happened—given your speed and the weight of this bike, it couldn’t tolerate that sharp turn and…” No. The child simply wants comfort. We don’t need explanations, most of which we wouldn’t understand anyway. We need “God, who comforts the downcast” (2 Corinthians 7:6). Millions of people, including me, attest to the comfort He has brought them in their darkest hours. “…you, LORD, have helped me and comforted me” (Psalm 86:17).
Joni Eareckson Tada and Steve Estes write in When God Weeps,
God, like a father, doesn’t just give advice. He gives himself. He becomes the husband to the grieving widow (Isaiah 54:5). He becomes the comforter to the barren woman (Isaiah 54:1). He becomes the father of the orphaned (Psalm 10:14). He becomes the bridegroom to the single person (Isaiah 62:5). He is the healer to the sick (Exodus 15:26). He is the wonderful counselor to the confused and depressed (Isaiah 9:6).
Paul says, “[The] God of all comfort... comforts us in all our affliction, so that we may be able to comfort those who are in any affliction, with the comfort with which we ourselves are comforted by God” (2 Corinthians 1:3–4). Often when we are grieving, we think only of receiving comfort, not giving it. There are times in grief when receiving needs to be our sole focus. But when God comforts us, we are enabled to also use that same comfort to console others.
While He pours out His comfort to us directly by a ministry of His Holy Spirit, God is also fond of using other people to comfort us. I have experienced this through my friends and family members. There is great pleasure in both giving and receiving comfort in God’s family. It’s fulfilling to be His instrument, and that’s a source of comfort as well.
The Friendship of Jesus
Jesus says, “No longer do I call you servants…but I have called you friends” (John 15:15). This stunning truth has become a deep daily comfort to me. Ever since I came to know Jesus as a teenager, I’ve had a friendship with Him; but it really hit home when my second best friend, Nanci, was no longer here for me. While other friendships have helped, nothing has meant more to me than the friendship of Jesus. It still does. Every day.
I have never felt closer to Him than I do now. I tell myself that Nanci now lives with her best friend and mine. And I am experiencing and sensing His presence with me every day. At her death, neither of us lost our best friend. He is still with both of us, even though we are not yet reunited.
That Jesus truly is and wants to be our friend is a revolutionary concept to many Christians. True, we should never deny or minimize the fact that we are God’s servants, and that itself is a high calling. But we should simultaneously affirm the wondrous fact that we are His children and friends. God can and does love His servants, but He certainly loves wholeheartedly His children and His friends. And He intends to do His best for us, even when that best takes a different form than we might have chosen.
Dwight L. Moody said, “A rule I have had for years is to treat the Lord Jesus Christ as a personal friend. His is not a creed, a mere doctrine, but it is He Himself we have.”
As we grieve, we find that grief itself is a companion; but our greater companion and closest friend is Jesus. He has said, “I will never leave you nor forsake you” (Hebrews 13:5). Jesus is our mentor and best friend, as well as Savior and Lord. Our relationship with Him grows as we spend time with Him—talking and listening to Him. As Oswald Chambers wrote, “The dearest friend on earth is a mere shadow compared to Jesus Christ.”
We Will Behold His Face
Suffering and weeping are real and profound, but for God’s children, they are temporary. One day, grief will end. Forever. Eternal joy is on its way. Jesus, our forever friend, “will wipe away every tear from their eyes, and death shall be no more, neither shall there be mourning, nor crying, nor pain.” This is the blood-bought promise of Jesus.
In the meantime, when our hearts ache, let’s turn to Jesus, our greatest source of comfort and peace. “This is my comfort in my affliction, that your promise gives me life” (Psalm 119:50).
Photo: Unsplash
